Děti, psi a unschooling
Pokud Vás právě napadlo, že se chystám srovnávat děti se psy a ještě do toho zaplést svobodné vzdělávání, nebudete zklamáni. Vede mě k tomu čerstvá zkušenost se štěnětem a dlouhodobý zájem o výchovu i vzdělávání dětí. Dospěla jsem k rozhodnutí, že vlastně výchovu ani vzdělávání na děti aplikovat nechci. Uznávám, že to může znít bláznivě, ale já to uvážila skutečně pečlivě. Sama sebe považuji za unschoolerku, v dospělosti je to naštěstí legální i v ČR.
Vlastní dítě zatím nemám, takže je-li to pro Vás důležité, možná má slova nebudou pro Vaše oči. Taky nemám žádný hodnotný papír, který by říkal, že jsem někdo. Když vyplňuji průzkumy, často tam bývá mnoho kategorií dosaženého vzdělání a ty dvě nejnižší jsou sloučeny. Zaškrtávám poctivě "základní škola nebo nedokončené vzdělání", protože sedm let studia na všeobecném osmiletém gymnáziu bez maturity se nepočítá. Někoho by snad mohlo uklidnit, že jsem MŠMT akreditovaná chůva se zkušenostmi s péčí o děti od pěti měsíců, jezdila jsem jako oddílová vedoucí na LDT a vychovatelka na ŠvP, rok strávila jako au-pair v Londýně, měla skupinu pro sebeřízené vzdělávání a pomáhám rodinám řešit potíže se školou. Ale určitě to neuklidní všechny.
Jsem bytostně přesvědčená, že to co děti potřebují je láska, naplnění potřeb a možnost uplatňovat moc nad svým životem. Co je dnes běžně považováno za výchovu a vzdělávání je často manipulace. Tohle slovo si s sebou nese zátěž, já jej ale používám ve smyslu na něco záměrně působit tak, abychom dosáhli kýžených výsledků. Přicházela jsem na to postupně, ale nakonec jsem zjistila, že mi dává mnohem větší smysl nahlížet na to zcela opačně. To znamená, že pozoruji děti, a s hlubokým zájmem zjišťuji, kým jsou. Nedomnívám se, že vím lépe než ony kým mají být, ani jak mají žít. Nepovyšuji se nad ně, ani se neponižuji. Děti mi připomínají, jak báječné je být sama sebou.
Když se narodíme, nikým než sebou samými být nesvedem. Společnost nás to však ochotně naučí. Dělá to tím, že nás hodnotí a poskytuje (často nevyžádanou) zpětnou vazbu typu "hodná/zlobivá holčička" tak dlouho a vytrvale, že i to nejpomalejsi dítě nakonec pochopí, o co těm dospělým jde. Že být hodný znamená poslouchat. Nikoli sebe, ale ostatní. Když na to děti přijdou, hned mají motivaci nebýt sebou samými, ale pokoušet se zavděčit okolí alespoň do té míry, aby nebyly trestány.
Namísto cíleného působení na děti, vnímám jako smysluplné cíleně působit na sebe. Ujasnit si vlastní hranice, zachovat si integritu, zpracovávat své strachy. Nepokouším se naznačit, že je snad špatné dětem vlastně cokoli říkat. Pokud to vychází ze mě a mám touhu to s nimi sdílet, jasně že jim taky řeknu: "Jů koukej, támhle běží zajíc!". Akorát si nechám od cesty přednášku na téma kolik má zajíc nohou a jak se liší od králíka, pokud se mě na to děti neptaly. Když naopak zájem projeví, klidně můžeme společně googlit a sytit se zaječími informacemi co hrdlo ráčí.
Když jsem si loni na Mikuláše přivezla domů svou čtyřnohou kamarádku, taky mě velmi zajímalo, kým vlastně je. Během prvních společných dnů jsem o ní někde napsala, že i ona je unschooler a rozvinula se debata o tom, zda je to u psa žádoucí. Já to myslela spíš jako legraci, ale má fenka mi denně dokazuje, že i ona se nejraději vzdělává sebeřízeně. Její touha poznat svět je patrná když se zaujetím studuje pohyb lidí nebo vozidel, prozkoumává zajímavé předměty či se snaží porozumět, co se jí pokouším sdělit. Na vodítku to zvládá dobře, ale možná hlavně proto, že jí ho připínám jen pokud je to nezbytné. Když běhá na volno a jen tak si zkoumá, je velmi šťastná.
Děti mají oproti psům výhodu. Čím jsou starší a zkušenější, tím lépe se dovedou postarat samy o sebe. Stávají se samostatnými, pokud jim nebráníme uplatňovat jejich vlastní kompetence. Dovedou se o sobě rozhodnout, dokáží o sebe pečovat a mají k dispozici vše, co je třeba, aby se mohly dál rozvíjet, až nakonec rodiče ke svému přežití přestanou potřebovat. Moje fenka bydlí ve světě lidí, nikoli ve svém přirozeném prostředí, a tak některé své kompetence nemůže uplatňovat, ani není žádoucí je rozvíjet. Kdybych jí chtěla dopřát maximální možnou svobodu, musela bych se odstěhovat do lidmi neobývaných krajů divoké přírody.
Kvůli dětem to však dělat nemusím. Ty si dokážou dobře poradit i v divočině velkoměsta, pokud jim dáme příležitost a svou důvěru. Vzdělávání se ovšem redukovalo na schopnost na požádání vyzvracet nanucenou látku a ochotu splnit každý pokyn, namísto oceňování průzkumnického nadšení, kreativního uchopování rozmanitých situací a integraci jednotlivých zkušeností do kontextu vlastního života. Namísto porozumění lidským vztahům a propojení s přírodou trváme na tom, aby děti bezchybně odříkaly vyjmenovaná slova. Místo aby děti při volné hře objevovaly život a vztahy je zavíráme do ústavů, abychom mohli jít do práce (a taky aby nám stát děti neodebral).
Ze života dětí zmizel nestrukturovaný čas, jejich aktivity jsou povětšinou řízené dospělými odborníky a jejich vnitřní motivace je potlačena tou vnější. Často ani není jasné, kdo pro koho co vlastně dělá. Dospěli to přece dělají pro děti a děti zas proto, že to po nich chtějí dospělí. Snad skoro všichni si přejeme, aby naše děti byly šťastné, zdravé, spokojené a vybavené do života. Je pro mě záhadou, že k tomuto cíli někteří zkoušejí dospět pomocí násilí a uvěznění dětí v místnostech. Že to nefunguje je patrné na stavu naši společnosti.
Chceme-li děti připravit na život, dovolme jim jej žít. Buďme obdivujícím průvodcem, který se nevnucuje a zároveň nenechá ve štychu. Dejme dětem důvěru v jejich schopnost uchopovat svět a máme-li z toho strach, pátrejme po jeho příčinách, aniž bychom jím zatěžovali přirozeně odvážné děti.
Je-li pro nás prioritou láskyplný vztah s našimi dětmi, stojí za to se ujistit, že nekopeme za cizí tým.