Reforma školství? Dětem život, dospělým školu!

Docela ráda sleduji "Večery na FF UK" a naprosto mě nadchlo povídání na téma "Omyly ve vědě" s Petrem Slavíčkem. Jeho projev je mi velmi sympatický, v průběhu jsem se musela několikrát smát a poslouchala jsem s upřímným zájmem. Napadlo mě, že takový učitel by mi vyhovoval. Je zapálený pro to, čím se zabývá a umí fakta prošpikovat vtipnými historkami, některá témata přednesl natolik zajímavě, že ve mně vzbudil touhu o nich zjistit více.

Když kliknete sem, hodí Vás to k jedné z těch jeho legračních odboček, kde popisuje své pozorování toho, že ministři školství jsou dlouhodobě dost divní lidé.

Chybu ovšem děláme i v tom, jak vzděláváme děti, čímž konečně rozvedu myšlenku v nadpisu. Při sledování toho videa mi totiž najednou bylo na chvilku snad i líto, že nechodím do školy. Vzdělávání mě totiž fascinuje a ve své dospělosti se pořád něco učím. A pak jsem si vybavila, že mé pocity z povinné školní docházky vůbec nebyly podobné. Tehdy jsem naopak nebyla ráda že tam musím, a na nucené vzdělávání čehosi, co mě zrovna vůbec nezajímalo, neměla pražádnou náladu. Na nucené vzdělávání bych ji neměla ani dnes. Co mi ale došlo z (nejen) vlastních zkušeností je, že by se mi líbilo, aby vzdělávání bylo k dispozici tehdy, když jej člověk je schopen konzumovat, ideálně když má zájem si ho doslova vychutnat.

Proč si tedy myslím, že současné uchopení vzdělávání je chybné? Protože lidi by neměli být nuceni dělat věci proti své vůli (Děti jsou taky lidi) a ještě navíc to beztak nefunguje. Protože mnoha dětem povinná školní docházka samotný proces učení znechutí během prvních let. Protože děti se nemohou rozvíjet v činnostech, které je těší a mají na ně talent, neb důraz je kladen na to věnovat čas především zlepšování se v tom, co jim nejde. Protože blábolíme o důležitosti spolupráce, samostatnosti, myšlení "out of the box" a "soft skills" a přitom nerespektujeme vývoj dítěte, ani proces učení. Nutíme děti pobývat v nevhodném prostředí, čímž jim ve vzdělávání aktivně bráníme. Navzdory vysloveným cílům totiž spolupráce bývá trestána (opisování), samostatnost potlačována (vzdor), myšlení "out of the box" zesměšňováno (nevymýšlej si nesmysly) a namísto "soft skills" se děti učí poslušnosti k autoritám.

Jelikož původní myšlenka je dopřát všem právo na vzdělávání, je mi záhadou že jej stát realizuje skrze povinnost si odsedět devět let v určeném ústavu. Mnohem víc by se mi líbilo, kdybychom dětem dovolili žít, a nárok na devět let vzdělávání mohli všichni čerpat kdykoli, kdekoli a jakkoli nám to dává smysl. Nemůžu přeci věřit, že státu leží na srdci skutečně kvalitní vzdělání našich dětí, když si monopolizuje oblast školství, ač používá zastaralé praktiky bez ohledu na vědecké poznatky. Z mé zkušenosti děti touží po životě a právě skrze to, že jim jej neodpíráme, se mohou velmi dobře socializovat i vzdělávat. Vlastně by jim možná stačilo nepřekážet.

Vzdělání má pro mě obrovskou hodnotu a i já bych jej s radostí dopřávala všem. Vnímám ale zásadní rozdíl mezi vzděláváním se (kdy z vnitřní motivace poznáváme záludnosti světa a orientujeme se v nich, protože nám to přináší zisk - schopnosti a dovednosti, díky nimž si život dovedeme vychutnávat radostněji) a tím, že někoho donutíme udělat ze sebe dočasné datové úložiště. Víme, že co jsme se naučili ze zájmu a s radostí nám utkví, zatímco informace, které jsme museli zprocesovat ze strachu z trestu, veřejného zesměšnění a negativního hodnocení, zapomínáme jakmile nebezpečí pomine. Vyděsit někoho k chytrosti tedy patrně nejde a bylo by na čase s tím přestat, pokud cílem má být skutečně vzdělání.